Vlhlavy

Historie

• Shrnutí
• 13.−14. stol.
• konec 14. stol. − 1455
• 1456 − 1482
• 1482 − 1548
• 1548 − 1619
• 1624 − 1661
• 1661 − 1848
• 1850 − současnost

Hrůzové ~ od konce 14. století do roku 1455

autorka: Eliška Homolková

Jan z Dubice, řečený Hrůza, byl v té době purkrabím na hradě Helfenburku.¹ Po roce 1390 se Jan stal jediným pánem Vlhlav a založil tak větev Hrůzů z Vlhlav (Dubici si však ponechal). Se svým bratrem Bohuslavem z Chelčic (větev Hrůzů z Chelčic) učinil r. 1389 jakési dobrodiní kaplanství v Němčicích. V letech 1390 – 1404 je tedy Jan Hrůza zmiňován jako jediný pán podací němčického a také dvojího kaplanství (tj. němčického a strýčického), k roku 1395 i jako majitel podací v Chelčicích. Pouze 15. února 1393 je vedle jeho jména uvedeno i jméno Přecha z Čestic jako jeho spolumajitele. Tehdy oba společně obdarovali němčický kostel novým oltářem, k němuž povolali nového kaplana a zároveň mu věnovali část svého majetku v Němčicích a plat z výnosů Vlhlavského rybníka.

Jan Hrůza zemřel na přelomu 14. a 15. století – přesné datum je neznámé. Neznáme ani jeho manželku, jež mu porodila tři děti: syny Mikuláše a Jana a dceru Annu.

Jak uvádí August Sedláček, tito dva Janovi synové jsou ve starých spisech zmiňováni teprve po r. 1408, a to poměrně často. Kupříkladu již 20. dubna 1409 převedli dávky strýčickému kostelu (které zavedl již vladyka Oneš) na svou ves Temelín, a to za souhlasu arcibiskupského vikáře a Jindřicha z Rožmberka. Nebo na listině z 5. května 1410 informoval Mikuláš o stavu silnic u Písku. Oba bratři, Mikuláš i Jan, jsou v letech 1409 – 1414 často společně zmiňováni jako „podací pánové“ v Němčicích. V roce 1414 zřídili v tamějším kostele čtvrté oltářnické místo.

Během husitských válek byl mladší bratr Jan jediným držitelem vlhlavské tvrze. Tu však husité již na podzim roku 1420 vypálili.

22. srpna 1420 opustil Jan Žižka Prahu a přes Písek přitáhl do Českého Krumlova…

„Jakýsi Mareš chtěl vésti Žižku s tovaryšstvem jeho nejprve do Nového Města neb Latránu krumlovského a tu klášter spálíce, zboříce a panny vyženouce a pušky k zadnímu mostu u Pláště zasadíce, na druhé straně valem ku hradu se hnáti, předhradí zkaziti a potom města dobýti a kostel s domy vypáliti mínili. Odtud táhli táboři k Vodňanům, kteréž se i jako blízké Prachatice vzdaly. V září pak vytáhli táboři do Prachenska, zbořili Poděhusy a Vlhlavy a spálili klášter korunský, z něhož se byli mniši z větší části rozutíkali.“ ²

Osud vlhlavské tvrze je spojen s příběhem zdejšího kováře Míky. Ten byl Janem Hrůzou povolán k obraně tvrze před husity, avšak zradil. Opustil pevnůstku a vyhledal husitský tábor, kde jakémusi Jindrovi z Bavorova prozradil, že má vlhlavská tvrz slabou obranu a lze ji tedy lehce dobýt. „Máloť jest jich na tvrzi, dobudete jí, chcete-li, kdykoliv přilehnete.“ ³ To vše přiznal Míka, když jej později mučili.

Jan Hrůza však tvrz pravděpodobně brzy obnovil, poněvadž zde nadále sídlil.

Roku 1422 vznikla mezi Janem Hrůzou a strýčickým farářem pře o desátky z Temelína. Spor dospěl tak daleko, že jej museli vyřešit velmoži Oldřich z Rožmberka a Vilém z Potštejna. 3. ledna 1423 bylo tedy ustanoveno, že farář Jana již nemá upomínat, co se týče temelínských dávek, avšak Jan mu je nemá odpírat. Bylo dohodnuto, že Jan Hrůza strýčickému faráři každý rok odvede 4 kopy grošů dávek z Temelína.⁴ Z 29. června téhož roku pak existuje i listina, na které je podepsán Jan Hrůza z Vlhlav jako svědek. Byla sepsána v Českých Budějovicích.

Co se týče změn hrůzovského majetku, prodal Jan Hrůza 18. ledna 1444 poplužní dvůr Dub ve vsi Doubíčku (nebo také Dubici) s příslušenstvím Benešovi ze Lhoty za 21 kop grošů českých.

Jan Hrůza však po sobě nezanechal žádného potomka, a tak se pánem vlhlavských statků stal syn jeho bratra Mikuláše, Beneš. Beneš Hrůza z Vlhlav však zemřel již před rokem 1446.

Přes své kratičké působení na vlhlavských majetcích stačil do jejich dějin významně zasáhnout. Nejprve zastavil ves Vlhlavy s tvrzí a vesnice Chrášťany a Němčice na dluh 1 500 kop grošů, později dokonce prodal tvrz Dub (v Dubici nebo též Doubíčku), ves Temelín a platy v Tupesích, Branišově, Hlavatcích a Temelinci. Adresátem obou těchto smluv byl pravděpodobně Jan Koňata z Olešnice.

Beneš byl však posledním mužským potomkem rodu Hrůzů z Vlhlav. Zůstala tu jediná dědička, sestra Mikuláše a Jana, Anna. Ta prodala 26. dubna 1454 veškerý svůj majetek (zejména Vlhlavy, Chrášťany a Němčice) svému příbuznému, Václavu Hrůzovi z Chelčic, jenž za něj zaplatil 2 000 kop grošů.⁵

Brzy však o dědictví Hrůzů z Vlhlav nastaly spory. V červenci téhož roku byly Dub i Vlhlavy prohlášeny v Budějovicích a ve Vodňanech za královskou odúmrť, protože Hrůzové z Vlhlav zemřeli bez dědiců. Král však tyto majetky udělil zmíněnému Václavu Hrůzovi z Chelčic, jenž si je od něj vyprosil. Vlhlavy však stále byly zastaveny Janu, řečenému Koňatovi z Olešnice – měl na nich již 1 869 kop dluhu!

Na konci roku 1455 konečně došlo k dohodě: Václav Hrůza z Chelčic postoupil veškeré právo (dědičné i odúmrtní) na vlhlavské zboží Janu Koňatovi.

---

1. Před ním byl tamním purkrabím Rynart z Čestic (v letech 1376 – 1380), bratr výše zmíněného Přecha z Čestic. Prostřednictvím těchto bratrů se jejich rod rozdělil na dvě samostatné větve: Rynart a jeho potomci sídlili v Česticích a Přech ve Lčovicích (obě tyto osady leží nedaleko Volyně).
2. A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého, díl III. – Českobudějovicko, Praha 1994, s. 26.
3. Poděhusy byly v té době rožmberský hrad. „Příštího roku (1421) hnuv se z Lomnice, aby potrestal Adamity nebo Naháče, přilehl na cestě k hradu Poděhusům, jehož dobyl a spálil, podobně se stalo i blízkým Vlhlavům. Při dobytí obou byli přítomni jakýsi Borovec z Boletic, Pelech, Kříž, Martin famulus, Pizolt, Jan Mika kovář; odtud táhli ti všichni k Soběslavi, jíž se také zmocnili.“ (A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého, díl VII. – Písecko, Praha 1890) O 60 let později se staly Poděhusy součástí vlhlavského zboží.
4. Podle J. Úlovce (Encyklopedie českých tvrzí, III. díl, Praha 2005, s. 963) vznikla vlhlavská tvrz zřejmě před r. 1362.
5. K této listině je podle A. Sedláčka přivěšena Janova pečeť zobrazující štít s mříží, tj. nejspíše polní branou.
6. Václav Hrůza z Chelčic, synovec Jana Hrůzy z Dubice, byl do r. 1446 ve službě Rožmberků jako purkrabí v Prachaticích. Roku 1449 pak vytáhl do války proti Sasům, to však již na straně krále Jiřího z Poděbrad.