Vlhlavy

Historie

• Shrnutí
• 13.−14. stol.
• konec 14. stol. − 1455
• 1456 − 1482
• 1482 − 1548
• 1548 − 1619
• 1624 − 1661
• 1661 − 1848
• 1850 − současnost

Vladykové z Němčic ~ 13. a 14. století

autorka: Eliška Homolková

Osada, jejíž dnešní jméno zní „Vlhlavy“ (dříve bylo toto jméno různě obměňováno, viz Výklad názvu vsi), má dlouhou historii. Vznikla nejpozději během první poloviny 13. století.

První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1273, kdy byly vesnice Vlhlavy, Němčice, Malé Chrášťany a Tupesy uváděny jako majetek vladyky Svatomíra z Němčic, v jehož vlastnictví byly snad již od roku 1259.¹

O Svatomíru a jeho bratru Předotovi víme i to, že byli v letech 1263 – 1278 ve službách Rožmberků. Jak blízek byl Svatomír Rožmberkům, naznačuje titul, kterým jej Vok z Rožmberka nazýval v listinách, tedy „meus miles“ čili „můj rytíř“. Titul „miles“, jehož užívali všichni příslušníci vladyckého rodu z Němčic a později z Vlhlav, též dokazuje jejich příslušnost k zámožnější vrstvě nižší šlechty (obvyklým titulem nižších českých středověkých šlechticů bylo „cliens“ – „panoš“).

V roce 1273 byl však Svatomír králem Přemyslem Otakarem II. za jakési vážné prohřešky odsouzen ke ztrátě hrdla i statků. Život mu byl nakonec darován, avšak jeho majetek král zabavil. Ještě téhož roku tyto čtyři vsi král daroval cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě. Výměnou za ně obdržel od kláštera tehdejší vsi Stradonice, Plaven, Malšice a Záboří, jež se pochopitelně staly součástí královského majetku budějovického.

Za určitou dobu se Svatomírovým dědicům podařilo dokázat své právo na tyto čtyři vsi, a tak jim je roku 1292 král Václav II. vrátil. Klášteru samozřejmě učinil náhradu, a to v podobě vesnic Dobčic, Holašovic, Lipanovic a Záboří. Oním dědicem se nestal nikdo jiný než jeden ze Svatomírových potomků, Oneš. Jeho jméno je též uvedeno v jakési smlouvě z roku 1293, pod níž je Oneš podepsán jako svědek.²

Kolem roku 1320 byl rodový majetek vladyků z Němčic rozdělen nejméně mezi tři bratry: Vlhlavy získal Abšík neboli Absolon, Němčice připadly jeho bratru Svatomírovi a třetí z bratrů, Čadek, se psal po Sudoměři u Tábora. Čadkovi synové Předvoj a Jan dosáhli strmé církevní kariéry, což se po jejich vzoru podařilo i Abšíkovu synu Čadkovi. Stal se kanovníkem pražského kostela.

Snad právě Abšík nechal postavit u svého vlhlavského dvorce tvrz.³ Abšík měl s manželkou Maruší tři syny: Onše, Mikuláše a již zmíněného Čadka, který zemřel roku 1370. Abšíkův bratr Svatomír zemřel před rokem 1370 a jeho syn Jan, nejspíše bezdětný, již před rokem 1375. Veškerý majetek němčických a vlhlavských vladyků byl tedy brzy soustředěn v rukou Abšíkových starších synů Mikuláše a Onše. O Mikuláši se zmiňují listiny vyšebrodského kláštera již v roce 1362.

Moc obou starších Abšíkových synů již přesáhla meze zboží vlhlavského, od 25. února 1370 jsou uváděni jako vlastníci „dílu podací kostelního“⁴ v Řepici a v Nákří, patřily jim i vsi Albrechtice, Vítkov a Bor. Vlhlavy se tak staly centrem většího samostatného statku. Bratři Oneš a Mikuláš se také ve své zbožnosti chystali učinit dobrodiní kostelu v nedalekých Strýčicích. Mikuláš však brzy zemřel (naposledy se připomíná roku 1373 při obdarování strýčického kostela), a tak jeho plány uskutečnil bratr Oneš sám. 7. května 1375 tedy založil kaplanství při strýčickém kostele. Kaplanství bylo financováno z dávek obyvatel Malých Chrášťan, Tupes a Němčic. (Farář pak také byl povinen konat bohoslužby za spásu Onšova otce Abšíka, bratří Čadka a Mikuláše, strýce Svatomíra a jeho syna Jana a do budoucna i za duši Onše a jeho dosud žijící matky Maruše. Odtud tedy pochází pro nás důležitá zpráva o rodině vladyků z Němčic a Vlhlav.)

Založením kaplanství však Onšova aktivita ve Vlhlavech nekončila. V letech 1387 – 1389 nechal Oneš vybudovat v bezprostřední blízkosti vsi velký rybník, nazývaný Vlhlavský. Rybník však zatopil několik selských usedlostí, které byly součástí osady jménem Mahouš, jež patřila toho času klášteru ve Zlaté Koruně (tehdy Sv. Koruna). Jako náhradu tedy Oneš postoupil tomuto klášteru své roční dávky ze vsi Boru.

Asi v letech 1385 – 1390 byl též nákladně přestavěn němčický kostel (do gotické dvojlodní podoby).

Mikuláš ani Oneš nejspíše neměli žádné dědice. Proto Oneš smlouvou z 22. května 1388 přijal Jana, řečeného Hrůzu z Dubice a Přecha z Čestic za své společníky ve vlastnictví rodového majetku. Měli tak po něm zdědit ves Vlhlavy, majetky v Němčicích, Umbrechticích a Chrášťanech s lukami, lesy i potoky v jejich okolí, právo podací kostelní a podací oltáře v pražském kostele (vlhlavská tvrz však zmíněna není). Spolek se vztahoval i na potomky Jana z Dubice, avšak na dědice Přechovy nikoliv. Je tedy zřejmé, že Přech zůstal bezdětný.

Oneš přijal společníky právě včas, neboť již následujícího roku zemřel. Téhož roku (tedy r. 1389) však bylo vlhlavské zboží v Písku prohlášeno za královskou odúmrť.⁵ Přechovi a Janovi se ale nakonec r. 1390 podařilo své dědictví před králem Václavem IV. uhájit.

---

1. H. Klimek, Tajuplná místa Českobudějovicka: Jména dala králova zloba, deník Právo, 31. října 2006.
2. Již roku 1220 je na listině Vítka ml. z Prčice pro milevský klášter podepsán vladyka Svatomír z Němčic – jedná se o prvního písemně doloženého člena tohoto rodu a nejspíše i o otce zmíněného Svatomíra. Uvedené tři vesnice se nacházejí v blízkosti Vlhlav. Na listině z roku 1259 však nejsou Svatomírovy vsi zmíněny jmenovitě.
3. A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého, díl VII. – Písecko, Praha 1890, s. 176.
4. Podle J. Úlovce (Encyklopedie českých tvrzí, III. díl, Praha 2005, s. 963) vznikla vlhlavská tvrz zřejmě před r. 1362.
5. „Podací kostelní“ je výraz pro patronátní právo; zde konkrétně pro právo prezentace, tj. právo udělovat církevní úřady. Podací právo mohl feudál získat za příspěvek učiněný církvi či za založení kostela.
6. Odúmrtí se rozumí majetek zemřelé osoby, která po sobě nezanechala dědice. Tento pojem souvisí se středověkým feudálním systémem; většinou byla praxe taková, že král udělil šlechtici dědičně půdu v léno, a když šlechticův rod vymřel, majetek se navrátil králi.