Vlhlavy

Výklad názvu vsi

autorka: Eliška Homolková

Název vesnice Vlhlav je považován za jeden z největších jazykolamů mezi názvy sídel v naší republice. Dnešní název je však pravděpodobně výsledkem dlouhodobého vývoje, poněmčování, zkomolení a lidových zjednodušení. Jednou z příčin tohoto vývoje je i poměrně vysoké stáří osady – vznikla nejpozději během první poloviny 13. století.

Vlhlavy slouží jako název vsi přinejmenším od počátku dvacátého století. Lidové nazývání vsi se také měnilo: Přibližně v první polovině 20. století svou domovinu starousedlíci nazývali Víhlavy a dodnes se jí mezi obyvateli říká Vyhlavy.

V první zmínce o Vlhlavech z roku 1273 je uveden název vsi jako Bilhlawa, v roce 1292 dokonce Bellela (August Sedláček uvádí i obměnu Villula).¹ Změny podoby názvu můžeme klást za vinu písařům a úředníkům, kteří si název vsi zjednodušovali, samozřejmě též poněmčování či převádění do latiny a v neposlední řadě i dlouhodobému zjednodušování a komolení názvu z hlediska výslovnosti. Ve 14. století se setkáváme, alespoň co se Vlhlav týče, s latinsky psanými listinami, a tak je název zprvu uváděn jako Welehlaw či Wlhlaw a později (a též častěji) Wilhlaw či Wihlaw. Roku 1396 se v listině psané česky užívá poprvé názvu Vlhlavy. V 15. století již zůstává v používání název Vlhlavy, případně Velehlavy či Welhlawy, v 16. století se kromě názvu Wlhlawy používá také Vyhlavy či Wihlawy. Na počátku 17. století se objevují Vihlavy, v roce 1628 dokonce Wyhlawy (nyní již zcela jistě jde o německy psané smlouvy; tuto vydal císař Ferdinand II.) s adjektivem Wychlawsky. Na mapách z 18. století se běžně objevuje název Wichlap. Zmínka z roku 1841 dí název vsi v podobě Wihlaw, z roku 1869 Výhlavy.

Dr. Antonín Profous podává stručný výklad tohoto vývoje.² Domnívá se, že původním tvarem jména vsi bylo snad Velehlavy. Tento název by pak měl být odvozen od spojení „velké hlavy“, což naznačuje, že v této osadě žili hlaváči, tedy hlavatí či velkohlaví lidé.

Pro slabý přízvuk na druhé slabice byl pak pro jednodušší výslovnost název srážen na Velhlavy. Pak se však -el- pokládalo za náhradu domněle staršího -l-, jímž tedy bylo nahrazováno; častěji se však -l- nahrazovalo skupinou -il-. Hláska „i“ zde měla převahu nad „l“, a proto psal písař časem jen „y“. Samohláska „i“ tedy převládla a byla dokonce prodloužena (míněno pro lidový název obce): Vilhlavy – Vihlavy – Víhlavy.

Za pravděpodobnou lze však pokládat i spojitost názvu vsi se slovem „vlhký“. Ještě před několika desetiletími znali zdejší obyvatelé místní pranostiku, jejíž začátek zní: „Když na vlhlava padne mlha…“ Není pak obtížné si uvědomit, že „vlhlava“ se zde vyskytují ve významu „blata“ či „mokřiny“. Vlhlavy se totiž nacházejí na jižním okraji Zbudovských blat.

V žádném z dostupných slovníků staré češtiny však výraz „vlhlava“ není k nalezení, jedná se tedy nejspíše o místní nebo alespoň čistě jihočeský tvar. Podle slovníků existoval pouze výraz „vlhavý“, což znamená „zavlhlý“.

O původu jména vsi vznikla také pověst:
Nedlouho poté, co český král Přemysl Otakar II. založil město České Budějovice, rozhodl se odpočinout si při lovu zvěře v okolních hlubokých lesích. Král vyrazil v čele štvanice a zanedlouho se mu podařilo narazit na mohutného jelena. Takový úlovek by byl krále hodný! Proto se nikdo z jeho družiny neodvážil krále předejít ve výstřelu. Přemysl Otakar se chopil své kuše, zamířil – a tu jeho společníci, těšící se z panovníkova blízkého úspěchu či snad v napětí, zda se lov podaří a oni budou odměněni, zvolali: „Má ho už!“ Avšak král jelena ještě neulovil. Zvíře se vylekalo, spasilo se útěkem a Přemysl ho již nedostihl. Rozezlený král se pak otočil na své netrpělivé společníky a křičel na ně, plácaje se rukou do čela: „Vy hlavy!“ Že myslel hlavy tupé, netřeba dodávat. Tedy právě takto prý vznikly názvy dvou vsí, které se někdy v té době objevily na okraji Zbudovských blat, v místech, kde kdysi údajně lovil Přemysl Otakar II. Dnes se vsi jmenují Mahouš a Vlhlavy.³

Nezbytná je ještě poznámka ke skloňování názvu vsi: „Vlhlavy“ je pomnožné jméno rodu mužského neživotného a skloňuje se dle vzoru „hrady“. Výjimkou je pouze druhý pád, v němž se místní názvy tohoto typu vychylují k rodu ženskému (vzor „ženy“; 2. pád „Vlhlav“).

---

1. A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého, díl VII. – Písecko, Praha 1890, s. 176.
2. A. Profous, – J. Svoboda, Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny, díl IV., Praha 1957.
3. H. Klimek, Tajuplná místa Českobudějovicka: Jména dala králova zloba, deník Právo, 31. října 2006.